Subscribe

Proti zapomenutí

Včera v noci mě hosté nelidských sousedů poctili svou návštěvou. Za prvé, dvě šedé lišky se přiloudaly, včetně starší lišky, která ztratila ocas v čelisťové pasti před šesti nebo sedmi lety. Klusaly zpět do husté části lesa, a o pár minut se přiloudal mýval. Po jeho odchodu jsem viděl dvě lišky znovu. Později šly po pravé straně sekvoje, když se černý medvěd přibližoval po levé straně. Seděl na verandě chvíli a pak odešel do noci. Pak se vrátily lišky, a když jsem se podíval stranou na chvíli a pak se ohlédl, byly pryč. Nebylo to dlouho předtím, než se vrátil medvěd lehnout si na verandu. Po krátkém spánku odešel. Mýval se vrátil a přivedl dva přátele. Když odešli, vrátily se lišky, a po liškách přišel medvěd. Večer byl jako Francouzská fraška: Když jeden charakter opustil pódium levou stranou, další vstoupil pravou.

Přesto, že vidím některý z těchto nelidských sousedů denně, byl jsem v očarování a potěšení, že jsem viděl tolik z nich během jednoho večera. Zůstal jsem potěšen až někdy do druhého dne, kdy jsem si četbou vzpomněl, že před dobytím Evropany, lidé mohli v této oblasti vidět medvěda grizzlyho každých 15 minut.

Tento jev je něco s čím se všichni setkáváme denně, i když někteří z nás si jen zřídka všimnou. Stává se dost často, že to má jméno: princip odmítání. Fráze popisuje proces zvykání si a přijímání jako normální zhoršené podmínky. Spolu s normalizací může přijít zapomnění, že věci tak nebyly vždy. A to může vést k dalšímu přijetí a další normalizaci, což vede k další ztrátě paměti, a tak dále. Mezi tím je svět zabíjen, druh za druhem, biom za biomem. A my jsme rádi, když vidíme, že stále ubývá počet přeživších.

Šel jsem na turné tření lososů, které pořádají místní environmentalisté, a nejsem jediný, který na konci otevřeně pláče. Když budeme mít štěstí, uvidíme 15 ryb. Před dobytím tam bylo tolik ryb v řece, že byla popsána jako “černá a rušná”. A to nejen od lososů. Jednou před pěti lety, když jsem zvedl kus dřeva, musel bych sundat půl tucty svinek. Trvalo mi celou zimu, abych jich letos tolik viděl. Chodíval jsem hlídat pavouka, než jsem zapnul sprchu, abych ho přestěhoval do bezpečí před povodní. Pořád dál hlídkuji pavouka, ale teď je to většinou pro forma. Pavouci jsou pryč. Má matka používala pět budek pro kolibříky, a ptáci o ně bojovali. Nyní se staví dva, a tak často, že cukr zatím vykvasí, než ho někdo sní. Kdysi jsem běžně viděl netopýry v létě. Poslední rok jsem zahlédl jednoho.

Můžete přesunout tento příběh, ať žijete kdekoliv a s jakýmikoliv členy nelidské komunity. Byl jsem zděšen, když jsem před několika lety četl, že se četná populace zpěvných ptáků zhroutila na pobřeží Atlantiku, až o 80 procent v průběhu posledních 40 let. Avšak toto je přesně to místo, kdy jsem byl zděšen, že Tiché jaro přišlo před 40 lety, takže tento 80 procentní pokles následoval již tak velký pokles způsobený pesticidy, který následoval další nepochybně obrovský pokles způsobený odlesňováním, konverzí k zemědělství a urbanizaci, které následovalo dobývání.

Má babička vyrůstala v mechovém domě v Nebrasce. Když byla malá dívka – jinými slovy, jen před čtyřmi lidskými generacemi – bylo tam ještě mnoho divokých bizonů na pláních, že se bála blesku při bouřce, který by mohl vyděsit bizony a ji ušlapat, když šla domů. Kdo má dnes v Nebrasce starost o to, aby nebyl udupán bizonem? Když na to přijde, kdo dnes dokonce myslí na bizony jednou za měsíc, natož denně?

Tento stav je problémový z mnoha důvodů, v neposlední řadě jedním z nich je, že je těžší bojovat za to, co nemáte rádi, než proto, co děláte, a je těžké milovat to, co neznáte. Je ještě těžší bojovat proti bezpráví, které nemusíte vnímat jako nespravedlnost, ale spíše jen jako způsob, jak se věci mají. Jak můžete bojovat s nespravedlivostí, když jste nikdy o tom nepřemýšleli, protože vás ani nenapadne, že by se věci měly jinak?

Klesající účaří se vztahuje nejen na životní prostředí, ale na mnohé oblasti. Podívejte se. V roce 1930 zde byli lidé, kteří vyšilovali při představě, že jim bude přiděleno číslo sociálního zabezpečení, bylo to “číslo, které vás bude pronásledovat od kolébky do hrobu.” Ale od 9.11., podle bývalé Národní bezpečností agentury úředníka Williama Binneye, americká vláda obdrží každý poslaný email v případě, že každý z nás dělá něco, co vláda nemá ráda. Kolik lidí si stěžuje, že? A není to jen vláda. Dostal jsem spam blahopřání letos k narozeninám z nejrůznějších komerčních stránek. Jak a proč má ESPN.com můj datum narození? A pamatujete si boj o GMO? Bylo to vnímané jako děsivé (protože to je), a teď je to všude možně, avšak většina lidí neví, nebo je jim to jedno. Totéž platí i pro nanotechnologie.

Včera jsem jedl jahody. Nebo spíš snědl objekty ve tvaru jahod, které neměli chuť. Když jsme přestali vnímat, že jahody/švestky/rajčata už nemají chuť, jako ty, které se jim podobají? Ve svých 20. letech jsem si pronajal dům, kde předtím pobývala kočka, která kálela po celém špinavém suterénu, na místě, kde byly úmístěny přívody vzduchu. Dům páchl jako kočičí výkaly. Poté, co jsem tam byl pár měsíců, jsem napsal příteli, “Zpočátku mě vůně skutečně dostávali, ale pak, jak jsem si všiml, jsem si zvykl na zápach a jednoduše mi přestal vadit.”

Jedná se o proces, který je třeba zastavit. Milan Kundera skvěle napsal, “Boj člověka proti moci, je bojem paměti proti zapomnění.” Vše v této kultuře je zaměřené na pomoc odvrátit nás od – nebo lépe, nám pomáhá zapomenout na – křivdy, bolest. A to je zcela normální pro nás chtít být odvrácení od bolesti nebo zapomenutí na ni. Bolest bolí. Což je důvod, proč na všech úrovních od somatických reflexů k sociálně konstruovaných prostředků popírání, máme cesty se tomu vyhnout.

Ovšem tady je to, co chci, abyste udělali: Chci, abyste šli ven. Chci, abyste poslouchali (mizící) žáby, sledovali (mizící) světlušky. I když jste ve městě – zvláště pokud jste ve městě – chci, abyste si představili jaké to bylo předtím, než byla země zastavěna. Chci, abyste udělali průzkum o tom, jak se zde žilo. Chci, abyste cítili jaké to bylo tehdy, chci, abyste cítili, jak to má být. Chci, abyste měli kalendář, ať vidíte kde a kdy: první den každého roku uvidíte blatouchy, první den, kdy začnou žáby zpívat, poslední den, kdy uvidíte červenky na podzim, první den kobylek. Stručně řečeno, chci, abyste tomu věnovali pozornost.

Pokud tak učiníte, vaším účařím bude zastavit úpadek, neboť budete mít záznam o tom, kdo se vytrácí.

Nechoďte znecitlivěni tváří v tvář těmto faktům. Neodvracejte se. Chci, abyste cítili bolest. Nechte si to jako uhlí uvnitř vašeho kabátu, uhlí, které hoří a hoří. Chci, aby to každý z vás udělal, jelikož bychom všichni měli chtít zastavit bolest z nespravedlnosti. Měli bychom tuto bolest zastavit ne proto, že jsem si na to zvykli a že nám to nevadí, ale proto, že chceme zastavit nespravedlnosti a ničení, které na prvním místě působí bolest. Chci, abychom se cítili tak strašně zničení, a pak jednali z tohoto pocitu.

A slibuji vám dvě věci. Jednou je: Pociťovat tuto bolest vás nezabije. A druhou je: Nepociťováním této bolesti pokračujeme v otupělosti a vyhýbání se tomu.

Translated by puntíčkovaní chrobáci

Filed in čeština
No Responses — Written on July 1st — Filed in čeština

Comments are closed.